Co znamená hřích k smrti v Bibli? Toto patří mezi často nesprávně chápané biblické texty. Jde o konkrétní hřích, nebo o vědomé odmítnutí Boha a pokání? A jakou smrt má Bible na mysli – tělesnou, nebo druhou smrt spojenou s finálním Božím soudem? V článku vysvětlujeme význam hříchu k smrti, pokání, zatvrzení srdce a Božího soudu a ukazujeme, proč Bible nedává člověku seznam „bezpečných“ a „smrtelných“ hříchů.
Hřích k smrti podle Bible
V Bibli nacházíme velmi závažný a často nesprávně chápaný výrok:
„Když někdo vidí svého bratra hřešit, ovšem hříchem, který není k smrti, ať se modlí a Bůh mu dá život. To platí o těch, kdo nehřeší k smrti. Je ovšem i hřích k smrti a neříkám, aby se modlil za takový. Každá špatnost je hřích, ale ten hřích nemusí být k smrti.“
Bible 21, 1. Jan 5,16-17
Co tím Jan skutečně myslí? Existují opravdu hříchy, které nejsou k smrti, a jiné, které jsou k smrti? A především o jakou smrt zde jde? O první, tělesnou smrt, nebo o druhou smrt, o které mluví Zjevení?
Římsko-katolická církev výše uvedený biblický text spojuje s učením o lehkém a smrtelném hříchu a uvádí dokonce seznam sedmi hlavních hříchů. Jan však žádný takový seznam nevytváří ani neučí systém, podle kterého by si člověk mohl rozdělit hříchy na méně závažné a smrtelné.
Právě zde je nutné odmítnout jednoduché a povrchní výklady. Bylo by naprosto chybné vytvořit náboženský systém se seznamem hříchů, které Bohu údajně „tolik nevadí“, a proti němu postavit seznam hříchů, které člověka automaticky odsuzují. Bible nic takového neučí.
Jan totiž dodává: „Každá špatnost je hřích.“ Žádný hřích proto nemůžeme označit za něco, co Bohu vlastně nevadí. Hřích zůstává hříchem! To, že Jan rozlišuje mezi hříchem „k smrti“ a hříchem „ne k smrti“, neznamená, že některé hříchy jsou před Bohem bezvýznamné.
Křesťan si tedy nemá vytvářet vlastní katalog „bezpečných hříchů“ se slovy: „Toto ještě nevadí, tohle už je problém.“ Takové uvažování je velmi nebezpečné, protože člověka vede k tomu, aby si sám určoval hranici toho, co je před Bohem ještě přijatelné. Hřích není přijatelný jen proto, že si ho člověk zařadí do kolonky „není k smrti“.
Rozhodující není lidský seznam skutků, ale postoj člověka vůči Bohu, Jeho pravdě a pokání.
Člověk „může“ zhřešit a selhat. „Může“ podlehnout pokušení. To však ještě neznamená, že se definitivně obrátil proti Bohu a Bůh ho zavrhl. Rozhodující je, co udělá potom. Jestliže svůj hřích rozpozná, pokoří se před Bohem, vyzná jej a skutečně ho opustí, tedy činí pravé pokání, není důvod tvrdit, že pro něj už není žádná naděje. Právě tak lze chápat hřích, který není k smrti – člověk jej neobhajuje, neomlouvá a nechce v něm vědomě pokračovat, ale vyzná ho a odvrátí se od něj.
Úplně jiná situace nastává tehdy, když člověk pravdu vědomě odmítá, svůj hřích ospravedlňuje, odmítá pokání a zatvrzele se staví proti Bohu. Tady už nejde pouze o jednorázové selhání. Jde o vědomý postoj odporu vůči Bohu. Právě zde je třeba hledat podstatu hříchu, který je k smrti – v zatvrzelém odmítnutí pokání a vědomém setrvávání proti Bohu.
Proto není není vůbec dobré prohlásit: „Tento konkrétní skutek je hřích k smrti.“ Jan nám nedává seznam skutků, podle kterého bychom mohli druhým lidem vystavovat duchovní rozsudky. Hřích k smrti nelze zredukovat na lidský katalog provinění.
Stejně tak není správné automaticky tvrdit, že Jan zde jednoznačně mluví pouze o první, tělesné smrti. Bible zná také pojem druhé smrti, která souvisí s konečným Božím soudem:
„Smrt i Záhrobí byly uvrženy do ohnivého jezera – to je ta druhá smrt.“
Bible 21, Zjevení 20,14„Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.“
ČEP, Zjevení 21,8
Závěr
Jan nedává křesťanům návod, jak si rozdělit hříchy na „neškodné“ a „nebezpečné“. Varuje před mnohem hlubším problémem – před pěstovaným hříchem, který člověka vede k zatvrzení srdce a odmítnutí Boží milosti. Hřích, který člověk vyzná a skutečně opustí v pokání, není totéž jako hřích, v němž vědomě a zatvrzele pokračuje.
„Ježíš jim odpověděl: Věru, věru, pravím vám: Každý, kdo provozuje hřích, je otrokem hříchu“
Pavlíkův studijní překlad, Jan 8,34„Vyznáváme-li své hříchy, je on věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a od veškeré nespravedlivosti nás očistil.“
Pavlíkův studijní překlad, 1. Jan 1,9
Proto je naprosto zcestné hledat hranici, kam až může člověk zajít, nebo si vytvářet seznam hříchů, které údajně „ještě nevadí“. Křesťan nemá hledat, který hřích si může dovolit. Má se nechat vést Duchem, hledat Boží vůli, držet se pravdy, činit pokání a žít v poslušnosti Pánu Ježíši. Nejde o to najít hranici, za kterou začíná odsouzení. Jde o to nechtít žít v hříchu vůbec.
Amen.