Hnutí Víry je známé důrazem na osobní víru, slovní vyznávání, uzdravení, prosperitu a duchovní autoritu. Ještě závažnější otázky však vyvolává jeho učení o Ježíši Kristu, duchovní smrti, sestoupení do „pekla“ a údajné duchovní obnově. Je tento obraz skutečně v souladu s Novou smlouvou? A hlásá Hnutí Víry stejného Krista, kterého představuje Bible, nebo falešného ježíše?
Co je Hnutí Víry
Hnutí Víry je náboženský proud známý důrazem na osobní víru, slovní vyznávání, uzdravení, prosperitu a duchovní autoritu. Ještě zásadnější problém však spočívá v tom, jak toto hnutí chápe samotného Ježíše Krista.
V Hnutí Víry není Ježíš představován v prvé řadě jako věčný Bůh, který se stal člověkem, ale jako vzor pro křesťana. A právě zde je nutné zpozornět. Ježíš není v první řadě naším vzorem. Je především naším Bohem. Ježíš Kristus je Bůh, Pán, Stvořitel a Spasitel, kterému se člověk klaní a v něhož věří. Křesťanství nestojí na tom, že se člověk naučí napodobovat Ježíšovu „duchovní techniku“. Stojí na Kristu samotném – na tom, kdo Ježíš je a co pro člověka skutečně vykonal.
Mezi známé představitele a propagátory různých podob Hnutí Víry patří Kenneth Hagin, Kenneth Copeland, Reinhard Bonnke, Daniel Kolenda, Curry Blake, Benny Hinn a další. V českém prostředí bývá s vlivy tohoto učení spojováno také Triumfální centrum víry (TCV) a Miloš Kozohorský, stejně jako některé sbory a učitelé spojovaní s hnutím Slovo života.
Typickým prvkem Hnutí Víry je přesvědčení, že víra a lidská slova mají zvláštní duchovní účinek a že správným vyznáváním lze získat zdraví, úspěch, prosperitu, požehnání nebo jiné žádoucí věci. Člověk se tak snadno dostane do středu vlastního náboženského systému: co řeknu, čemu uvěřím, co vyznám a jakou autoritu použiji. A právě tady se objevuje další zásadní problém: snaha člověka určovat Bohu, co má udělat. Když se z víry stane přesvědčení, že správnými slovy, vyznáním a duchovní autoritou lze Boha donutit k určitému jednání, člověk už Boha neposlouchá – snaží se mu poroučet. Bůh se tak dostává do role toho, kdo musí splnit lidské očekávání.
A podobný problém vznikná i na opačném konci náboženského spektra – v cesacionismu (tzv. zastavovači). Zatímco Hnutí Víry se snaží určovat Bohu, co má udělat, cesacionismus určuje Bohu, co už dělat nesmí. Jedni říkají: „Bože, musíš jednat, protože jsme správně uvěřili a vyznali.“ A druzí: „Bože, toto už dnes dělat nemůžeš, protože to skončilo v době apoštolů.“
Obojí je učení démonů a obrovský zásah do Boží svrchovanosti. Člověk nemá právo Bohu poroučet, nemá mu ani stanovovat hranice toho, co smí a nesmí dělat. Bůh není nikomu a ničemu podřízen.
Jenže problém jde mnohem hlouběji.
Závažnější otázky se týkají samotného učení o Ježíši Kristu. Někteří významní učitelé tohoto pseudokřesťanského proudu hlásají velmi problematické učení o Kristově smrti, tzv. „duchovní smrti“, jeho sestoupení do „pekla“, údajném zápasu se satanem a následném vítězném vzkříšení. To už není pouze otázka terminologie. Jde o otázku samotného evangelia.
Pokud totiž člověk začne měnit to, kdo Ježíš Kristus je, co se stalo na kříži a v čem spočívá jeho vítězství, nemění tím pouze jeden detail křesťanské nauky. Mění samotný základ víry a evangelia.
Bible přitom varuje před situací, kdy je člověku předkládán jiný (falešný) ježíš a jiné evangelium. Pavel proto píše:
„Bojím se ale, abyste se v mysli nenechali svést od upřímné a čisté oddanosti Kristu, tak jako se kdysi hadovou vychytralostí nechala oklamat Eva. Když totiž někdo přijde kázat jiného Ježíše, než kterého jsme kázali, nebo když se vám nabízí jiný duch, než kterého jste dostali, nebo jiné evangelium než to, které jste přijali, rádi to snášíte!“
Bible 21, 2. Korintským 11,3-4
A právě tato slova je třeba brát velmi vážně. Nejde pouze o to, zda někdo mluví o víře, uzdravení, požehnání nebo duchovní autoritě. Rozhodující otázkou je: O jakém Ježíši mluví? Jaké evangelium skutečně hlásá?
Hnutí Víry = falešný ježíš
Základní křesťanské vyznání začíná úplně jinde. Jan nepředstavuje Ježíše jako obyčejného člověka, kterého Bůh později povýšil. A právě zde je nutné zpozornět, protože podle učení Hnutí Víry není Ježíš v prvé řadě představován jako věčný Bůh, který se stal člověkem, ale jako jakýsi „model“ či vzor křesťana – člověk, který měl věřit, správně mluvit, používat duchovní autoritu, bojovat a vítězit podobným způsobem jako křesťan. Tím se však nebezpečně stírá hranice mezi Kristem a člověkem. Ježíš není nějaký „superkřesťan“, který nám ukazuje, jak správně používat víru a duchovní autoritu. Ježíš Kristus není především náš vzor duchovní techniky. Je náš Bůh, Pán, Stvořitel a Spasitel. Křesťan nemá Ježíše napodobovat jako člověka, který získal určitou duchovní moc. Křesťan se má sklonit před Kristem jako před Bohem.
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. (…) To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“
Bible 21, Jan 1,1,14
Kristus tedy nebyl nejprve obyčejným člověkem, který se teprve později nějakým duchovním procesem stal Božím Synem. Syn existoval před svým vtělením. A právě zde je třeba chápat zásadní biblickou pravdu: Ježíš Kristus je věčný Bůh, který se stal člověkem. Nejde o nového Boha, který se objevil až v Nové smlouvě (jak Hnutí Víry často naznačuje). Je to tentýž Bůh, který se zjevoval už ve Staré smlouvě a který se nyní v plnosti zjevil člověku v těle. Bůh Staré smlouvy a Ježíš Kristus nejsou dva různí bohové. Ježíš není někdo, kdo se k Bohu teprve později připojil – je Bůh, který přišel mezi lidi v těle.
Ježíš proto říká:
„Ježíš jim řekl: “Amen, amen, pravím vám, dřív než byl Abraham, já jsem.“
ČSP, Jan 8,58
Tato slova nelze chápat jako tvrzení obyčejného člověka o jeho dávném původu. Ježíš zde ukazuje na svou existenci před Abrahamem a používá výraz „Já jsem“ (existoval vždycky), který má v biblickém kontextu mimořádný význam.
Jan zároveň říká:
„Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je.“
Bible 21, Jan 1,3
Tady už není prostor pro představu člověka, který se později stal nějakou božskou bytostí. Kristus je před stvořením, skrze něj všechno vzniklo a Slovo samo je Bůh. Nová smlouva tedy nepředstavuje Ježíše jako člověka, který byl následně povýšen do božského postavení. Představuje ho jako věčného Boha, který se stal člověkem.
Duchovní smrt
Jedním z nejvážnějších problémů učení Hnutí Víry je nauka o takzvané duchovní smrti Ježíše. Podle tohoto pojetí nestačila k vykoupení samotná fyzická smrt na kříži. Ježíš měl po smrti duchovně zemřít, být oddělen od Otce, sestoupit do „pekla“ a čelit démonickým mocnostem. To už není drobný detail. Tím se zasahuje do samotné identity Krista.
Další závažné tvrzení je, že Ježíš byl po své smrti duchovně znovuzrozen. Nová smlouva však Ježíše nepředstavuje jako duchovně mrtvého hříšníka, který potřeboval znovuzrození. Když Pavel nazývá Krista „prvorozeným z mrtvých“ (Koloským 1,18), mluví o jeho vítězství ve vzkříšení, nikoli o duchovním znovuzrození. Ježíš není ten, kdo potřebuje být znovuzrozen. Ježíš je ten, skrze kterého jsme znovuzrozeni my.
Pak přicházejí zásadní otázky: Byl Ježíš duchovně mrtvý? Byl pod mocí satana? Byl oddělen od Otce? Potřeboval být sám duchovně oživen? Pokud ano, dostáváme se k obrazu Krista, který je zásadně odlišný od Krista Nové smlouvy. Biblický Ježíš je svatý a bezhříšný Boží Syn. Není duchovně mrtvým hříšníkem, který potřebuje vlastní znovuzrození.
Věčný Bůh se stal člověkem, zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých. Pokud z Něj někdo vytvoří duchovně poraženého člověka, který musí být znovu narozen, je na místě se velmi vážně ptát: Je to ještě Ježíš Kristus Bible?
Ježíš v „pekle“
Hnutí Víry jde ještě dál a představuje Ježíše po jeho smrti jako toho, kdo sestoupil do „pekla“ – místa, kde podle této představy démoni mučí lidi, a tam měl čelit démonickým mocnostem. Zásadní problém je však v tom, že Bible takový scénář nikde neučí a už vůbec nehovoří o „pekle“, kde démoni mučí zemřelé lidi v těle. Takový obraz vychází z pozdějších náboženských představ než z jasného učení Nové smlouvy.
Nová smlouva sice mluví o Kristově smrti, vzkříšení a vítězství nad mocnostmi, ale z toho nelze vyrobit příběh o Ježíši, který sestoupil do démonického vězení, kde ho satan duchovně porazil a držel ve své moci. To je úplně jiná představa než biblické učení o Kristu. Bible nepředstavuje Ježíše jako poraženého vězně satana, který musí z jeho moci teprve uniknout. Představuje ho jako vítězného Pána, který nad mocnostmi triumfoval.
„odzbrojiv knížectví a vrchnosti, vystavil je veřejně na odiv, když je skrze něj vedl v triumfu.“
Pavlíkův studijní překlad, Koloským 2,15
„Dokonáno jest“
Ježíš na kříži říká: „Dokonáno jest“ (Jan 19,30). To nejsou slova poraženého Krista, jehož vykupitelské dílo teprve čeká na nějaké další pokračování. Kříž není Boží neúspěch, který musí být následně napraven v duchovním zápase se satanem. Kristova smrt není okamžikem, kdy satan získává vládu nad Božím Synem. Kříž je samotným středem vykoupení.
Když se změní Kristus, mění se evangelium
A právě zde začíná být vidět zásadní rozdíl mezi biblickým Ježíšem a některými představami Hnutí Víry. Biblický Ježíš je věčný Boží Syn, Slovo, které bylo u Boha a bylo Bůh. Je Stvořitel. Je bez hříchu. Jeho božská identita není během vykoupení zrušena a následně obnovena. Neprochází procesem, ve kterém by se z Božího Syna stal duchovně mrtvý člověk a následně byl znovu duchovně narozen.
Naproti tomu Hnutí Víry představují Ježíše v určité fázi vykoupení jako duchovně mrtvého, odděleného od Boha, vystaveného satanovi a následně duchovně znovuzrozeného. To už není malý teologický rozdíl. Dotýká se to samotné osoby a díla Ježíše Krista.
Je proto naprosto oprávněné položit otázku: Mluvíme ještě o stejném Ježíši, kterého představuje Boží slovo?
Když změníš Krista, měníš evangelium. Pokud Kristus potřeboval být znovu zrozen, není už jednoduše tím, kdo nás znovuzrozuje. Pokud potřeboval být duchovně osvobozen od satana, zásadně se mění jeho postavení vůči satanovi. Pokud byla jeho smrt na kříži nedostatečná a skutečné vykoupení mělo být dokončeno až následným duchovním zápasem, mění se význam kříže.
Závěr
Bible nás na mnoha místech varuje před jiným ježíšem, před jinými (démonickými) duchy, před falešnými křesťany a falešnými proudy, které se označují za křesťanské, ale jejich učení se od Božího slova zásadně odchyluje. Falešný ježíš nemusí být otevřeně popírán a nemusí vypadat na první pohled jako něco nebiblického. Může být obklopen biblickými výrazy, může být spojován se zázraky, uzdravením, vírou a duchovní mocí. Může se mluvit o jeho krvi, kříži, vzkříšení i spasení. A přesto může být jeho obraz zásadně pokřivený. Právě proto nestačí slyšet jméno Ježíš. Nestačí poslouchat křesťanské písně, sledovat zázraky ani přijímat působivé kazatele. Rozhodující je, jakého Ježíše skutečně hlásají.
Ježíš sám před takovým klamem varoval:
„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim jasně řeknu: „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy zločinci!“
Bible 21, Matouš 7,21–23
Zázraky tedy samy o sobě nejsou důkazem pravosti učení ani toho, že člověk skutečně jedná z Boží moci. Stejně tak nejsou důkazem pravdy duchovní zážitky, mocná kázání, emoce ani neustálé používání jména Ježíš. Rozhodující je, zda jejich učení odpovídá Kristu a evangeliu, které skutečně zjevila Nová smlouva.
Otázka proto zní: Je to Ježíš Bible – věčný Bůh, Boží Syn, svatý a bezhříšný, který se stal člověkem, zemřel za naše hříchy, vstal z mrtvých a je Pánem nad vším? Nebo je to Ježíš, kterému bylo přisouzeno duchovní ztroskotání, oddělení od Otce, podřízení satanovi, duchovní smrt a následné duchovní znovuzrození?
To už není maličkost. To je otázka samotného evangelia. Největší nebezpečí nemusí být v tom, že někdo Ježíše otevřeně odmítne. Může spočívat v tom, že nám představí jiného ježíše, nazve ho Ježíšem Bible a přesvědčí ostatní, že mezi nimi není žádný rozdíl.
Proto velký pozor na falešná učení, Hnutí Víry a další pseudokřesťanské proudy, které se sice ohánějí Ježíšem a Biblí, ale jejich učení je v zásadním rozporu s Božím slovem. Stejně tak je třeba být velmi obezřetný vůči lidem, kteří nekriticky odkazují na učení a autoritu učitelů Hnutí Víry, jako byl Kenneth Hagin a další, místo aby své učení poměřovali přímo Písmem. Křesťan nemá slepě následovat slavná jména ani kazatele. Má následovat Krista a každé učení zkoumat Duchem a poměřovat Božím slovem.
Amen.