Tetování je dnes běžnou součástí společnosti a mnoho lidí ho považuje za módní ozdobu, umění nebo způsob sebevyjádření. Jak se však na tetování dívá Bible? Je tetování pro křesťana přijatelné, nebo jde o praktiku, které by se měl křesťan vyhnout? V tomto článku se podíváme na původ tetování, jeho symboliku, vztah k okultním praktikám a především na to, co o této otázce říká Boží slovo.
Co je tetování?
Tetování je trvalé záměrné označení nebo „zdobení“ lidské kůže, při kterém se pomocí jehly vpravuje pigment do hlubších vrstev kůže. Výsledkem je obraz, symbol, nápis nebo jiný motiv, který zůstává na těle trvale. Dnes je tetování často chápáno jako móda, ozdoba nebo způsob sebevyjádření.
Může se křesťan nechat tetovat?
Tetování je dnes běžnou součástí moderní kultury. Nechávají se tetovat mladí i staří a z tetování se stal módní způsob, jak na sebe upozornit, něco o sobě vyjádřit nebo se odlišit od ostatních. Jenže tomuto trendu podléhají i někteří lidé, kteří se označují za křesťany.
Křesťan však není povolán kopírovat svět ani se mu přizpůsobovat. Nemá slepě přijímat každý módní trend jen proto, že ho přijímá společnost. Kristův následovník je povolán žít jinak než svět, nikoli přebírat jeho hodnoty, zvyklosti a způsoby sebevyjádření.
Bible říká:
„Vy nevěrníci! Nevíte, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem? Kdokoli se rozhodne být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem.“
Bible 21, Jakub 4,4
To není výzva k tomu, aby se křesťan izoloval od lidí. Je to varování před přijetím způsobu myšlení, hodnot a žádostí světa, které jdou proti Bohu. Křesťan nemá slepě přebírat všechno, co společnost označí za moderní, normální nebo atraktivní.
Tetování jako sebevyjádření
Dnes se tetování často prezentuje jako umění, sebevyjádření nebo způsob, jak ukázat svou osobnost. Člověk si nechá na tělo vyrýt obrázek, symbol, nápis nebo motiv, který má vyjadřovat, kým je, co prožil, čím chce být zajímavý, o co se zajímá, co ho fascinuje, nebo dokonce co se pro něj stalo určitou modlou či předmětem obdivu.
Jenže křesťanství není založeno na tom, že člověk musí své „já“ neustále vystavovat na odiv. Křesťan nemá budovat svou identitu na tělesném vzhledu, módě ani na tom, jak výrazně se dokáže odlišit od ostatních.
„Je to moje tělo“ není biblický argument
Častým argumentem je: „Je to moje tělo a já si s ním můžu dělat, co chci.“ Jenže právě tento způsob uvažování je v rozporu s křesťanským pohledem na lidské tělo.
Apoštol Pavel říká:
„Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu.“
Bible 21, 1. Korintským 6,19-20
Křesťan není vlastníkem svého těla. Patří Kristu. To znamená, že otázka nemá znít: „Můžu si se svým tělem dělat, co chci?“ Správná otázka zní: „Je to něco, co odpovídá úctě k Bohu, který mi toto tělo svěřil?“ A právě zde začíná být problém. Tělo není reklamní plocha pro lidské ego.
Křesťan má svou hodnotu dokazovat především svým životem. Ne tím, co má vytetované na těle. Ne tím, kolik má tetování. A už vůbec ne tím, jak moc dokáže šokovat své okolí.
Ježíš má být viditelný především v charakteru člověka, v jeho jednání, pokoře, poslušnosti Bohu a lásce k druhým. Není třeba mít Krista (jeho smyšlenou podobu) vytetovaného na těle, aby člověk ukázal, že Mu patří. Pokud Kristus skutečně žije v člověku, má být vidět především v jeho životě.
Tetování a pýcha
Z výše uvedené plyne, že tetování je velmi často spojeno s pýchou. Člověk chce být jiný než ostatní. Chce být zajímavý. Chce vyvolat pozornost. Chce působit tvrději, odvážněji nebo výjimečněji. A právě touha po sebeprosazení je něco, před čím Bible opakovaně varuje:
„nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“
ČSP, Filipským 2,3„Pýcha předchází pád a namyšlenost zkázu.“
Bible 21, Přísloví 16,18
Tetování jako okultní a šamanská praktika!
Mnozí lidé, včetně křesťanů, si vůbec neuvědomují, odkud některé praktiky pocházejí a k čemu byly původně používány. Tetování se v různých kulturách objevovalo jako součást pohanských, kmenových, magických, šamanských a náboženských rituálů. Často bylo spojováno s identitou kmene, iniciačními (zasvěcovacími) obřady, ochranou před duchovními silami nebo naopak jako prostředek spolupráce s nimi, magií, zasvěcením či různými náboženskými představami.
Křesťan však nemůže posuzovat takové věci pouze podle toho, jak vypadají dnes. To, že se z určité praktiky stala móda, neznamená, že je před Bohem přijatelná a duchovně v pořádku. Satan nepotřebuje, aby člověk otevřeně přiznal: „Chci uctívat ďábla a jeho démony.“ Mnohem účinnější je, když člověku předloží něco pohanského, okultního jako běžnou módu, zábavu nebo životní styl.
Bible přitom varuje Boží lid před přebíráním praktik okolních národů. Bůh neřekl Izraeli, aby převzal pohanské zvyklosti a pouze jim dal jiné vysvětlení. Naopak jej odděloval od národů a jejich ohavných praktik. Pokud by někdo chtěl tento biblický fakt obejít tvrzením, že starosmluvní Bůh byl jiný než Bůh Nové smlouvy, pak věří ve falešného boha. Nejde o dva různé bohy. Bůh Staré i Nové smlouvy je tentýž Bůh. Bůh se nemění, není proměnlivý a nepřizpůsobuje svou svatost módě ani době.
„Nedělejte si na těle smuteční jizvy ani žádné tetování. Já jsem Hospodin.“
Bible 21, Leviticus 19,28
Křesťan nemá přemýšlet otázkou: „Líbí se mi to?“ Má se ptát: „Není to duchovně závadné?“ Nemá se rozhodovat pouze podle módy, emocí, estetiky a toho, co dělají ostatní.
„Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“
ČEP, 1. Tesalonickým 5,21-22
Ještě závažnější je duchovní význam, který tetování skutečně mělo. Nebývalo pouze ozdobou těla, ale bylo součástí zasvěcení člověka určitému božstvu nebo duchovní síle, magických praktik, rituálů ochrany či vyjádřením spojení s konkrétními duchovními silami. Nešlo tedy vždy o nevinnou ozdobu nebo pouhou hru.
Tam, kde člověk vědomě vstupuje do rituálu zasvěcení démonickým duchovním silám, jde o mimořádně závažný duchovní problém. Takový člověk se vědomě otevírá působení těchto sil, dostává se pod jejich duchovní vliv a následně může prožívat duchovní nepokoj, strach, úzkost, vnitřní tlak nebo jiné duchovní potíže. Dokonce může dojít k posednutí démonem – pokud k tomu již nedošlo dříve. Démon se rád nechává fyzicky označit na lidském těle.
Uvědomte si, že démonické praktiky se nestávají Bohem schválenými jen proto, že je moderní společnost přejmenovala na kulturu nebo módu. Pohanství se nestává křesťanstvím tím, že člověk na něj vtěsná křesťanské vysvětlení. Okultismus nepřestává být okultismem jen proto, že jeho symboly začnou nosit lidé, kteří o jejich původu nic nevědí.
Pavel napsal:
„Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti se špatností? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné?“
Bible 21, 2. Korintským 6,14–15
Kristus a démonické praktiky nestojí na stejné straně!
Křesťan nemá a nesmí přebírat pohanské a okultní praktiky jen proto, že byly zbaveny svého původního náboženského označení. Nemá se nechat vést módou, davem ani kulturou tohoto světa. Má zkoumat, co přijímá, čemu věří, co nosí a čemu dává prostor.
Satan často člověka připravuje o duchovní citlivost postupně a nenápadně. Nejprve z něčeho démonického udělá módu nebo trend. Z módy vytvoří normu, z normy zvyk a ze zvyku něco, nad čím už člověk vůbec nepřemýšlí. Nakonec se člověk naučí přijímat to, co by dříve odmítl, a přestane se ptát, odkud daná věc pochází a jaký měla původní duchovní význam. Tak se duchovní kompromis postupně stává běžnou součástí života a člověk si ani neuvědomí, že přijal něco, za čím stojí satan.
Právě proto Bible říká:
„Nemilujte svět ani věci ve světě;“
Pavlíkův studijní překlad, 1. Jan 2,15
To, co svět nazývá módou, nemusí být před Bohem nevinné. To, co svět nazývá kulturou, nemusí být duchovně neutrální (duchovní neutralita neexistuje). A to, co člověk považuje za pouhou ozdobu těla, může mít v určitém kontextu náboženský nebo okultní význam.
„Ale já mám tetování z lásky k Bohu“
Někteří křesťané si nechávají vytetovat kříž, Ježíšovo jméno, biblický verš nebo jiný křesťanský symbol a tvrdí, že jde o projev jejich víry. Ani křesťanský motiv však nemění podstatu samotné praktiky. Nejde pouze o zohyzďování těla, ale o vědomé přejímání praktiky, která má démonické kořeny.
Proč by měl křesťan dokazovat svou lásku k Bohu tetováním? Bůh nechce, aby člověk nechal své tělo pokrýt náboženskými symboly. Bůh chce, aby člověk patřil Kristu a žil s Ním. Bůh chce poslušnost, čistotu, pokoru, proměněný život, ovoce Ducha.
Komu chceš sloužit?
Chceš sloužit Bohu, nebo ďáblu? Nic mezi tím neexistuje. Křesťan nemůže tvrdit, že patří Kristu, a současně vědomě přijímat symboly, praktiky a hodnoty spojené s pohanstvím, magií nebo okultismem.
U tetování proto nejde pouze o módu nebo vkus. Jde o to, komu sloužíš, komu chceš patřit a co svým jednáním přijímáš.
Pokud je určitý symbol nebo praktika spojena s okultismem, démonickými představami nebo pohanským uctíváním, není žádný důvod hledat výmluvy typu: „Dnes je to přece jen móda.“ Démonický symbol ani démonická praktika nepřestávají být tím, čím jsou, jen proto, že se staly módními a společensky přijatelnými. To, co bylo spojeno s temnotou, se nestane čistým jen proto, že to začala dělat většina lidí.
Z tetování je cesta ven – pokání
Cesta ven existuje. Tou cestou je pokání. Člověk před vodním křtem činí pokání a odvrací se od svého dosavadního způsobu života. Bez pravého pokání není skutečné obrácení ke Kristu. Pokud se člověk nechal tetovat a následně díky Duchu Svatému poznal, že tato praktika je hříšná, nemá ji dál obhajovat ani ospravedlňovat. Má svůj hřích vyznat Bohu a opustit – pravé pokání.
A pokud se nechá tetovat po křtu, ať už z jakéhokoli důvodu, stále existuje cesta zpět – pokání. Křesťan má svou chybu přiznat, vyznat ji Bohu, odmítnout ji a rozhodnout se, že se k ní nebude vracet.
Zpozorněte tedy, pokud nějaký křesťan obhajuje své tetování nebo tetování druhých, omlouvá je či se jím dokonce chlubí. Něco je zde duchovně v nepořádku!
Závěr
Tetování má historické kořeny v pohanských, šamanských, magických a okultních rituálech a bylo součástí praktik šamanů a dalších okultistů. V mnoha kulturách bylo spojováno se zasvěcením, magickou ochranou a působením duchovních sil. Historické kořeny tedy sahají k démonickým praktikám.
To, že se z těchto praktik dnes stala móda, na jejich původu nic nemění. Křesťan nemá přebírat praktiky světa, a už vůbec ne praktiky okultistů, jen proto, že je společnost znormalizovala, zbavila jejich původního významu a označila je za neškodné. To, co svět prohlásí za módu, tím nepřestává být duchovně nebezpečné. Křesťan patří Kristu, má se oddělit od temnoty a odmítnout všechno, co je spojeno s démonickými praktikami.
Amen.