Ježíš umyl učedníkům nohy. Znamená to, že tím ustanovil nový křesťanský obřad, který musí dodržovat všichni křesťané? Nebo šlo o příklad pokory a služby, nikoli o nové náboženské přikázání? Tato otázka rozděluje některé křesťany dodnes.
Ježíš ustanovil příklad, ne nový náboženský zákon
Při poslední večeři Ježíš učedníkům umyl nohy a poté řekl:
„ano, dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali podle toho, jak jsem učinil já vám.“
Pavlíkův studijní překlad, Jan 13,15
Přesto některé církve dodnes z této události vytvářejí závazný obřad pro všechny křesťany, i když jde spíše o menšinovou praxi. Jenže právě to Ježíš nikdy neřekl. Neprohlásil: „Přikazuji vám, abyste si navzájem myli nohy jako trvalý náboženský obřad.“ Řekl: „Dal jsem vám příklad.“
Rozdíl je zásadní. Příklad není zákon. Kdo z příkladu vytvoří přikázání, přidává k Ježíšovým slovům něco, co v nich není.
Ježíš zde neustanovil nový náboženský obřad ani další povinnost, podle které by se měřila věrnost Bohu. Ukázal charakter Božího království – pokoru, službu a ochotu sklonit se před druhými. Smyslem nebylo zavést nový rituál, ale proměnit lidské srdce.
Je potřeba si u vědomit, že Ježíšově době bylo mytí nohou běžnou součástí pohostinnosti. Lidé chodili v sandálech po prašných cestách a služebník hostům umýval nohy. Ježíš použil dobře známý obraz, aby učedníkům ukázal, jak má vypadat skutečná láska a služba.
Stejný princip platí i dnes. Pokora se nepozná podle toho, zda někdo doslova myje druhým nohy, ale podle toho, zda jim skutečně slouží. Kdo pomáhá potřebným, odpouští, obětuje svůj čas, nese břemena druhých a dává jim přednost před sebou, naplňuje Kristův příklad, i když nikomu nohy nemyje. Kdo však z jednorázového dobového příkladu vytvoří všeobecně závazný náboženský zákon, překračuje Kristova slova a ukládá lidem povinnost, kterou Bůh nikdy nepřikázal. Takové zákonictví odvádí pozornost od podstaty evangelia k vnějším úkonům a nahrazuje poslušnost Kristu poslušností lidským výkladům.
Ježíš nepřišel rozmnožit náboženské předpisy
Je nutné mít na mysli, že celá Nová smlouva ukazuje, že Kristus nepřišel zatížit své následovníky novými rituály ani rozmnožit náboženské povinnosti. Naopak opakovaně odsuzoval farizeje za to, že z víry udělali systém lidských předpisů, tradic a břemen:
„A proč vy kvůli své tradici přestupujete Boží přikázání?“ odpověděl jim Ježíš. (…) Nadarmo mě ale uctívají, když učí lidské nauky a příkazy.“
Bible 21, Matouš 15,3,9
/Ježíš varuje, že každý, kdo nahrazuje Boží přikázání lidskými pravidly, ve skutečnosti Boha neposlouchá, ale marně ho uctívá – uchyluje se k bohu falešnému./
Když člověk povyšuje vlastní náboženské předpisy na Boží vůli, už neslouží Bohu podle Jeho Slova, ale vytváří si boha podle vlastních představ. Taková zbožnost může působit velmi duchovně, ale Ježíš ji označil za marné uctívání.
Apoštol Pavel navíc připomíná:
„Celý Zákon je totiž obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“
Bible 21, Galatským 5,14
Jestliže je celý Zákon naplněn láskou, pak je v přímém rozporu s evangeliem vytvářet další náboženské povinnosti, které Bůh nikdy nepřikázal.
Je proto zarážející, když někteří křesťané dělají totéž, co farizeové – z Kristova příkladu vytvářejí závazný zákon a z dobrovolného projevu pokory povinnost. Tam, kde Kristus ponechal svobodu, člověk zavádí příkaz. Přidávat k Božím přikázáním další zákony není projev větší zbožnosti, ale stejného zákonictví, které Ježíš odsuzoval. Bible varuje, že satan nesvádí pouze k otevřenému hříchu, ale také k náboženství založenému na lidských pravidlech. Výsledkem je, že lidé místo následování Krista začnou sloužit lidským tradicím a ukládají věřícím břemena, která nahrávají ďáblu.
Stejný princip platí i pro další doporučení Nové smlouvy
Stejnou chybu někteří dělají i u zahalování žen šátkem, zvedání rukou při modlitbě nebo bratrského políbení. Z biblických doporučení vytvářejí závazné příkazy a tvrdí, že kdo je nedodržuje, žije v hříchu.
Doporučený článek k prostudování: Co znamená zahalování žen v 1. Korintským 11?, Zvedání rukou při modlitbě: Přikázání, nebo příklad?
„Chci tedy, aby se muži modlili na každém místě, pozvedajíce svaté ruce bez hněvu a sváru.“
ČSP, 1. Timoteus 2,8„Pozdravte se navzájem polibkem“
Pavlíkův studijní překlad, 1. Petr 5,14
Jenže Nová smlouva nikde netvrdí, že žena bez šátku se Bohu nelíbí. Nikde neříká, že nezvedání rukou při modlitbě se Bohu nelíbí. Stejně tak netvrdí, že kdo nepoužívá bratrské políbení jako pozdrav, nemiluje své bratry a sestry v Kristu.
Problém nevzniká v samotných doporučeních, ale ve chvíli, kdy se z nich stane závazná náboženská povinnost. Tam, kde Písmo ponechává svobodu, zákonictví vytváří povinnost. A právě před takovým překrucováním Boží vůle Ježíš opakovaně varoval. Kdo z dobrovolného projevu víry udělá podmínku duchovní správnosti, vrací křesťanství zpět pod jho lidských předpisů, od kterého nás Kristus přišel osvobodit.
„V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha.“
Bible 21, Galatským 5,1
A někteří jdou ještě dál. Nejenže z doporučení vytvářejí zákony, ale dokonce berou popis určité situace v první církvi a mění jej v povinný model. Například Skutky apoštolů popisují první křesťany v Jeruzalémě:
„Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval.“
Bible 21, Skutky 2,44–45
Tento text ukazuje mimořádnou lásku, štědrost a jednotu prvních křesťanů. Neříká však, že každý křesťan musí prodat veškerý svůj majetek a vytvořit povinné společné vlastnictví. Bible nikde nepřikazuje, že vlastnictví majetku je samo o sobě hříšné nebo že pravá víra se pozná podle toho, zda se člověk všeho vzdá.
Opět se zde opakuje stejný vzorec: z příkladu se udělá zákon, z dobrovolnosti povinnost a z lidského výkladu údajné Boží nařízení.
Klíč k poctivému výkladu Písma: Pryč s dvojím metrem! Pokud chceme z jednoho biblického příběhu dělat závazné pravidlo pro všechny křesťany, musíme být připraveni měřit stejně všem textům v Bibli. Nemůžeme z jednoho verše vytvořit zákon a u druhého, obsahově podobného, tvrdit, že šlo jen o dobový detail. Takový přístup není hledáním Boží vůle, ale snahou přizpůsobit si Bibli vlastním názorům. Boží slovo nelze ohýbat podle toho, co se nám zrovna hodí do krámu.
Apoštolové odmítli ukládat další náboženská břemena
Nejjasněji je tento princip vidět na jeruzalémském sněmu. Když se řešilo, jaké povinnosti mají mít pohanští věřící, apoštolové rozhodli:
„Shodli jsme se s Duchem svatým, že na vás nebudeme vkládat žádné další břemeno kromě těchto nezbytných věcí: vyhýbejte se modloslužbě, krvi, masu zardoušených zvířat a smilstvu. Uchráníte-li se těchto věcí, uděláte dobře. Buďte zdrávi.“
Bible 21, Skutky 15,28-29
Apoštolové měli jedinečnou autoritu. Kdyby chtěli zavést povinné mytí nohou, povinné zahalování žen šátkem, povinný bratrský polibek nebo povinné zvedání rukou při modlitbě, právě zde k tomu měli ideální příležitost. Neudělali to. Naopak výslovně prohlásili, že nechtějí věřícím ukládat další břemena.
Nepřidávejme k evangeliu to, co Bůh nepřikázal
Mytí nohou, zahalování šátkem, bratrský polibek nebo zvedání rukou mohou být dobrovolným projevem víry. Pokud je někdo koná z lásky ke Kristu a podle svého svědomí, není na tom nic špatného. Špatné však je, když se z dobrovolného projevu stane měřítko duchovnosti nebo dokonce podmínka poslušnosti Bohu. Tam začíná legalismus. Nový zákon nikde neučí, že člověk hřeší, pokud si nemyje nohy, nenosí šátek, nezvedá ruce nebo nepoužívá bratrský polibek. Kdo to přesto tvrdí, ukládá lidem břemena, která Kristus ani apoštolové neuložili.
Hlavním poselstvím evangelia není vytváření stále nových náboženských pravidel, ale proměněné srdce. Kristus hledá pokoru, poslušnost, lásku a službu druhým, ne sbírku lidských předpisů vydávaných za Boží zákon.
Proto je důležité pečlivě rozlišovat mezi tím, co Písmo skutečně přikazuje, a tím, co je pouze dobrovolným způsobem, jak tyto principy žít. Kdo tyto dvě věci zamění, snadno sklouzne k legalismu, proti kterému Ježíš během celé své služby opakovaně a nekompromisně vystupoval.
Amen.