Hnutí Víry přináší učení o síle víry, uzdravení a prosperitě, které na první pohled může působit přitažlivě. Za touto vnější přitažlivostí se však často skrývá zkreslený obraz Boha – člověk a jeho víra jsou postaveni do středu místo Boha samotného, čímž se narušuje biblické pojetí Trojice i Boží svrchovanost.
Co je Hnutí Víry
Hnutí Víry je směr moderního „křesťanství“, který vznikl ve 20. století ve Spojených státech amerických. Vyznačuje se specifickými důrazy, zejména na moc osobní víry, pozitivní myšlení a vyznávání, které má vést k uzdravení z nemocí a k dosažení materiální prosperity. Za jeho zakladatele je považován Kenneth E. Hagin (1917–2003). Do českého prostředí se toto hnutí rozšířilo po roce 1989, a to především prostřednictvím překladů zahraniční literatury a působení misijních organizací.
Doporučený článek k prostudování: Skryté nebezpečí pozitivního myšlení – pochází z okultismu!
Mezi evangelisty a učitele spojené s Hnutím Víry patří: Andrew Wommack, Benny Hinn, Bill Johnson (Bethel Church), Curry Blake, Dan Mohler, David Owuor, Daniel Kolenda, Heidi Baker, Jerry Savelle, Joyce Meyer, Joel Osteen, Chad Gonzales, Kathryn Kuhlman, Kathryn Krick, Kenneth Copeland, Keith Moore, Mark Hemans, Mike Murdock, Reinhard Bonnke, Reinhard Hirtler, Rebecca Brown, T.L. Osborn, Todd White, Ulf Ekman a mnozí další.
Pokud někdo věří učení, které tito lidé šíří, je aktivně spojen s Hnutím Víry – tedy s jiným bohem – se satanem a jeho démony.
Trojice podle Hnutí Víry
Většina představitelů tohoto hnutí se sice formálně hlásí k pravému učení o Trojici, ale praktický způsob, jakým se víra prožívá, káže a uplatňuje, velmi často vykazuje znaky narušeného pojetí Trojice.
1. Podobně jako u Svědků Jehovových je Duch Svatý (dále Duch) často vnímán jako činná síla nebo pomazání. V některých kázáních se o Něm mluví spíše jako o energii, kterou může člověk na základě své vůle „uvolnit“, „aktivovat“ nebo „nasměrovat“ prostřednictvím osobní víry. Takový přístup vytváří dojem, že Duch je pouhý nástroj, který člověk používá a ovládá, nikoli osobní Bůh, který má vůli, rozum a city, a kterého je třeba uctívat a poslouchat. Důsledkem tohoto pojetí je, že místo osobního vztahu s Duchem (osobním Bohem) se rozvíjí spíše technické chápání duchovního působení – Duch se stává jakousi „duchovní energií“, kterou lze na základě vlastní vůle ovládat vírou.
2. Ježíš jako příklad víry místo vtěleného Boha. Hnutí Víry často zdůrazňuje, že Ježíš žil jako člověk, pomazaný Duchem, aby byl pro nás vzorem víry. Tento přístup má svou výchovnou hodnotu – ukazuje, že víra má být skutečná a praktická, ne mrtvá. Ve skutečnosti však tento důraz oslabuje představu o Ježíšově božství, protože může působit, jako by Ježíš byl jen výjimečně dokonalý věřící a ne vtělený Bůh.
Pravda je taková, že Ježíš nebyl jen člověk pomazaný Duchem, ale vtělený Bůh, který měl božské poznání a pronikal nitro člověka. Například níže uvedený verš dokládá Ježíšovo božství a jeho schopnost znát lidská srdce a myšlenky – něco, co může činit pouze Bůh.
„Ježíš se jim ale nesvěřoval, protože všechny znal. Nepotřeboval, aby někdo vydával o člověku svědectví, neboť sám věděl, co je v člověku.“
Bible 21, Jan 2,24-25
Křesťané, kteří vyznávají učení Hnutí Víry, místo uctívání Krista jako Boha, kladou důraz na napodobování Jeho „principů víry“. Ježíš se tak chápe spíše jako model nebo dokonalý věřící člověk závislý na Duchu, nikoli jako Bůh, který zachraňuje.
Díky tomuto pojetí se prakticky rozpadá pojetí Trojice – Syn přestává být uctíván jako Bůh a slouží pouze jako příklad víry.
3. Hnutí Víry má tendenci ne rozlišovat, ale oddělovat Ježíše od Otce. Bůh Otec je často představován jako vzdálený, přísný a trestající, jehož úlohou je především autorita a soud. Naproti tomu Ježíš bývá zdůrazňován jako projev Boží lásky a milosti, vzor dokonalé víry a prostředník duchovního požehnání. Tímto způsobem Hnutí Víry fakticky odděluje role Otce a Syna – Otec je chápán spíše jako vzdálená autorita, zatímco Ježíš jako vzor lásky, uzdravení a požehnání, nikoli však jako plně uctívaný Bůh.
Takové pojetí vede k praktickému oslabení chápání Trojice, protože místo víry v jednoho Boha ve třech osobách vzniká funkční a nebiblické rozdělení: Otec jako autorita, Syn jako vzor lásky a Duch svatý jako moc či energie.
Hnutí Víry často zcela odmítá skutečnost, že Ježíš je tentýž Bůh, který vysvobodil svůj lid z Egypta, ale nevěrné nechal zahynout (Juda 1,5). Ježíš je tentýž Bůh, který zničil Sodomu a Gomoru. Ježíš je tentýž Bůh, který přikázal vyhladit celé národy včetně žen, dětí a zvířat (1. Samuel 15,3). Ježíš je tentýž Bůh, který tvrdě trestal svůj vyvolený lid (např. Jeremiáš 6,19). Ježíš je tentýž Bůh, který prohlásil: „Formuji světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlé; já, Hospodin, činím toto všechno.“ (Izajáš 45,7). Kdo tvrdí, že Ježíš neměl s těmito skutky nic společného, nevěří v pravého Ježíše, jak ho zjevuje Bible, ale v ježíše falešného, který je pouze lidským výtvorem a vznikl z nepochopení či z úmyslného vybírání jen „pohodlných“ částí Bible.
4. V některých proudech Hnutí Víry se Ježíš chápe jako stvořená bytost – buď tak, že Bůh Otec stvořil Ježíše v Nebi, nebo tak, že Ježíš začal existovat teprve v okamžiku svého narození v těle, tedy až když přišel na zem. Jenže podle Bible Ježíš existoval od věčnosti a je věčný Bůh, který se stal člověkem (Jan 1,1–14). Toto vytváří vytváří obraz, že nejprve existoval jen Bůh Otec, a Ježíš přišel až později jako Boží „nástroj lásky“ nebo „prostředník spásy“. To ale znamená, že Ježíš není chápán jako věčný a rovnocenný Bůh, nýbrž jako stvořená bytost, kterou si Bůh použil ke spasení lidí.
Takové pojetí rozbíjí jednotu Trojice a popírá základní křesťanskou víru, že Otec, Syn a Duch existují od věčnosti společně – jako jeden Bůh ve třech osobách.
Závěr
Hnutí Víry svým praktickým pojetím Trojice vede k uctívání falešného boha. Jde tedy o pseudokřesťanský směr. Duch je totiž často prezentován spíše jako činná síla, kterou lze ovládat prostřednictvím lidské víry. Ježíš je redukován na pouhý příklad víry, místo aby byl chápán jako vtělený Bůh – plně věčný, vševědoucí a schopný pronikat lidská srdce i poznat myšlenky člověka. Ježíš je také zcela vyřazen z Božích soudů; podle tohoto učení stojí za soudy pouze Bůh Otec, zatímco Ježíš je zobrazován jen jako prostředník požehnání, uzdravení a lásky. V některých proudech Hnutí Víry dokonce prezentují Ježíše jako stvořenou bytost – buď s tvrzením, že byl stvořen v Nebi, nebo že jeho existence začala až narozením v lidském těle.
Obrovským problémem Hnutí víry je rovněž to, že přesouvá střed pozornosti od Boha k člověku. Namísto živého a osobního vztahu s Bohem klade důraz na „techniky víry“, které mají člověku umožnit „ovládat“ duchovní síly – včetně samotného Ducha. Tímto přístupem dochází k faktickému zbožšťování člověka: místo aby věřící uctívali osobního, svrchovaného a věčného Boha, je Bůh redukován na prostředek k dosažení prosperity.
Pravé křesťanství naopak stojí na osobním vztahu s Bohem, který se nám dal poznat v Ježíši Kristu, který je plně Bůh a plně člověk, a na víře v jednoho Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha. Tento vztah není založen na technikách, nástrojích nebo manipulaci, ale na pokorném uctívání, poslušnosti a důvěře v Boží vůli. Pouze tak může věřící skutečně poznat Boha, přijímat Jeho spásu a účastnit se plnosti Jeho života, aniž by došlo k deformaci biblické pravdy o Trojici.
Amen.