Křesťanská schizofrenie je výraz pro vnitřní rozpor mezi vírou a skutečným životem křesťana. Tento stav vede k povrchnosti, pokrytectví, žití ve lži a ztrátě opravdového vztahu s Bohem. V tomto článku se podíváme na příznaky tohoto problému a možnosti, jak z něj najít cestu ven.
Křesťanská schizofrenie
Termín „křesťanská schizofrenie“ není klinickou diagnózou ani běžně používaným teologickým pojmem, ale můj vlastní výraz pro popis vnitřního rozporu v životě křesťana, kdy se jeho víra a skutky rozcházejí. Jinými slovy, jde o duchovní rozpolcenost, neupřímnost a vnitřní konflikt, který se projevuje nesouladem mezi tím, co člověk vyznává, a tím, jak ve skutečnosti žije.
Verš z Jakuba výstižně vystihuje myšlenku vnitřního konfliktu a nestálosti:
„člověk s dvojakou myslí je totiž ve všem nestálý.“
Bible 21, Jakub 1,8
Křesťanská schizofrenie často vzniká pozvolna. Nebezpečí nastává, když víra ztrácí svůj zápal a živý vztah s Bohem je nahrazen náboženskou rutinou. Výsledkem je vnitřní rozdělení, kdy člověk již nežije z Boží síly, ale spoléhá na své vlastní síly a tělesné touhy, přičemž si navenek zachovává masku falešné zbožnosti.
Tento stav vede k pokrytectví, životu ve lži a postupné ztrátě opravdového vztahu s Bohem. Víra se stává povrchní, postrádá hloubku a opravdovost. V nitru člověka roste neklid a nejistota, objevuje se duchovní zmatení, únava a vyčerpanost. Neschopnost vnímat Boží blízkost a radost z víry vede k pocitu ztracenosti a duchovní prázdnotě. I když se člověk navenek snaží působit jako silný křesťan, uvnitř prožívá duchovní boj, který ho často přetěžuje a vede k pocitu osamělosti.
Konkrétní projevy křesťanské schizofrenie:
1. Povrchní nebo hraná víra. Někteří křesťané mají tzv. vnější formu zbožnosti, tedy chování, slovník, zvyky a zbožné projevy, které působí duchovně, ale ve skutečnosti nejsou postavené na hlubokém a živém vztahu s Bohem. Místo skutečné víry se člověk soustředí na to, jak působí na ostatní – zda vypadá dostatečně duchovně, správně se modlí, ví, co „má říkat“, jak se chovat ve shromáždění…
U některých se chvály, modlitby nebo služba Bohu stávají náboženským divadlem, ne projevem lásky k Bohu. Může to být snaha zalíbit se druhým, být přijatý komunitou, nebo jen snaha „zapadnout“. Tato maska ale postupně unavuje, protože Bůh není v centru dění. Takový člověk možná zná správné fráze, účastní se aktivit, ale ve skutečnosti je Bohu vzdálený. Jeho srdce zůstává chladné, povrchní. Tímto způsobem se víra stává výkonem, ne vztahem.
Důsledky povrchní víry:
- Víra je rutina, místo aby byla živým a radostným vztahem s Bohem.
- Člověk začíná cítit vnitřní únavu z neustálého předstírání a neupřímnosti – snaží se působit duchovně, ale uvnitř je prázdnota.
- Chybí radost a pokoj, protože víra není postavena na skutečné důvěře, ale na vnějším výkonu.
- Časem může vzniknout cynismus vůči Bohu i lidem – obzvlášť když nenaplněná očekávání a emoce narážejí na realitu každodenního života.
- Křesťanský život je vyčerpávající a nepřináší skutečné ovoce, protože místo vztahu s Bohem člověk žije ve víře „na oko“.
„Navenek sice budou ztělesněná zbožnost, ale její moc budou popírat. Od takových se odvracej.“
Bible 21, 2. Timoteus 3,5
2. Dvojí život. Někteří křesťané se navenek otevřeně hlásí ke křesťanství a pravidelně navštěvují shromáždění, ale v soukromí vedou život v rozporu s jejich vírou. Jiní sice chodí na bohoslužby, ale jejich srdce a mysl jsou jinde – nechtějí nebo nedokážou se opravdově otevřít Bohu. Další mluví o lásce k bližnímu a o křesťanských hodnotách, ale v rodinném nebo soukromém životě často vyvolávají konflikty, postrádají laskavost a zraňují své nejbližší.
„Pokrytci, Izaiáš o vás správně prorokoval: „Tento lid mě ctí svými rty, srdcem je mi však vzdálený.“
Bible 21, Matouš 15,7
3. Emocionální rozpolcenost je stav, kdy člověk zažívá dvě silné emoce, které jsou proti sobě. Může současně cítit radost a smutek, lásku a vztek, nebo naději a strach. Tyto pocity se vzájemně bijí, což ztěžuje rozhodování nebo vůbec pochopení toho, co člověk cítí. Projevuje se to vnitřním neklidem a nestabilitou.
Někteří křesťané hledají krátkodobé, silné duchovní zážitky, které je na chvíli povzbudí, ale po nich často přichází vnitřní nepokoj a pocit prázdnoty. Jiní mají pocit, že jsou blízko Bohu jen během velkých akcí nebo shromáždění, ale v tichu a každodenním životě zažívají pocit osamělosti a vzdálenosti od Něho. Pro některé je jejich víra jako jízda na horské dráze – plná výkyvů, bez vnitřního klidu a stability.
„Proto, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, rozrůstejte se v Pánově díle“
Bible 21, 1. Korintským 15,58
4. Rozpor mezi učením a realitou. V křesťanském prostředí se poměrně často setkáváme s vážnými vnitřními rozpory mezi vírou, učením a praxí:
- Věřit v Boží milost, ale ve skutečnosti žít podle zákonictví. Tak je tomu například u adventistů sedmého dne.
- Vědět, že z falešné církve si nelze bez následků vybrat pouze to dobré, a přesto taková společenství na duchovní úrovni navštěvovat.
- Věřit, že se před Kristovým návratem a s ním spojeným prvním vzkříšením musí nejprve veřejně zjevit finální Antikrist, který usedne v konkrétní budově v Jeruzalémě, a přesto stále očekávat Ježíšův příchod, i když se Antikrist zatím neobjevil.
- Brát vírou, že Ježíš řekl, že nikdo nemůže znát datum ani lhůtu (od–do) Jeho návratu a prvního vzkříšení, a přesto se snažit určovat, kdy k tomu dojde.
- Věřit, že Ježíšovo dílo na kříži zahrnuje nejen odpuštění hříchů, ale i plné fyzické uzdravení už v tomto věku, a zároveň věřit, že toho lze dosáhnout silnou osobní vírou (Hnutí Víry), a přitom vyhledávat lékařské ošetření, užívat léky, nebo dokonce nosit brýle kvůli oční vadě, je ukázkovým příkladem vnitřního rozporu.
- Věřit, že pravý Bůh je stálý a neměnný, a zároveň přímo nebo nepřímo tvrdit, že v Nové smlouvě je více láskyplný než ve Staré.
- Věřit, že Bůh křesťany netrestá (Hnutí Víry), a zároveň brát vážně Boží slovo: „Já všechny, které miluji, kárám a vychovávám“ (Zjevení 3,19) a „Koho miluje Hospodin, toho vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna“ (Židům 12,6), je vnitřně rozporné.
- Zdůrazňovat, že dávání Bohu má být vždy svobodné a dobrovolné, ale zároveň učit povinnost pravidelného odvádění konkrétních částek, například tzv. desátků.
- Věřit, že každá nemoc má démonický původ a průběh (Hnutí Víry), a zároveň tvrdit, že uvnitř fyzického těla křesťana nemůže být démon, je vnitřně rozporné. Pokud je nemoc způsobena démonem, pak nelze popřít možnost jeho působení i uvnitř těla věřícího!
- Věřit, že Bůh je svrchovaný a stojí nad životem i smrtí, a zároveň tvrdit, že Bůh dává pouze život, zatímco smrt je vždy výhradně dílem satana (Hnutí Víry), je vnitřně rozporné – a ve svém důsledku to zavání vírou v omezeného (falešného) boha.
- Věřit, že žádný křesťan nemůže být posedlý démonem, a zároveň se zabývat vymítáním démonů z křesťanů.
- Tvrdit, že žiji vírou, a zároveň se spoléhat především na vlastní zkušenosti, světské vzdělání, dějiny podané světským pohledem či vědu, znamená žít v rozporu a rozdělenosti.
Tyto do očí bijící rozpory a vzájemně si odporující postoje ukazují na totální duchovní zmatek, duchovní zaslepenost a v některých případech i posedlost démonem.
Jak z toho ven?
Křesťanská schizofrenie není neřešitelný stav. Bůh nás neodsuzuje, ale volá k návratu. Každý člověk může obnovit svůj vztah s Bohem. Cesta ven začíná uvědoměním a pokáním. Prvním krokem je uvědomit si pravdu o svém rozpolceném stavu. Důležitá je upřímnost před Bohem – odložit masky a případný stud, přestat se snažit vypadat duchovně, a místo toho otevřeně přiznat svůj problém. Následuje pokání, tedy nejen uznat hřích, ale také rozhodnout se ho opustit. Jde o změnu smýšlení, postoje i směru života.
„Umyjte své ruce, hříšníci, a očistěte svá srdce, vy, kdo máte dvojakou mysl.“
Bible 21, Jakub 4,8„Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“
Kralická, 1. Jan 1,9„A protož ještě nyní dí Hospodin: Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým, a to s postem a s pláčem i s kvílením.“
Kralická, Joel 2,12
Závěr
Bůh křesťana nevolá k dokonalosti, ale k upřímnosti, pravdě a proměněné mysli. Rozhodně nás nevede k vnitřnímu rozporu nebo duchovní rozdělenosti – tedy ke stavu, kdy je víra v rozporu s jednáním. Takový stav, který obrazně označuji jako křesťanská schizofrenie, je projevem duchovního zmatku, sebeklamu a náboženské manipulace. Výraz „křesťanská schizofrenie“ je mým autorským označením, které podle mého názoru výstižně popisuje tento duchovní jev.
Křesťan, který vykazuje známky křesťanské schizofrenie, je ubohý herec, který nežije autentickou víru. Stejně jako křesťanský adrenalin, i křesťanská schizofrenie ukazují na duchovní nestabilitu a povrchnost víry. Takový člověk žije falešnou víru a tím se poddává ďáblu, nikoli Bohu. Křesťanská schizofrenie je démonická a představuje vážný duchovní problém, protože ukazuje, že je člověk vnitřně rozdělený. A rozdělený křesťan je náchylný k duchovnímu chaosu – mistr zmatku, chaosu není Bůh, ale ďábel.
V tomto stavu člověk nežije podle Ducha, ale podle těla. I když může navenek působit duchovně a zbožně, jeho srdce je Bohu vzdálené. Tento duchovní stav je rozpor mezi tím, co člověk vyznává, a tím, jak skutečně žije. Takový člověk žije v konfliktu mezi tím, co vyznává, a tím, co skutečně dělá, což vede k oslabení jeho vztahu s Bohem. Může být zmatený a neví, jak žít autentickou víru, protože jeho srdce je rozdělené a neschopné plně se odevzdat Bohu.
„Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít.“
Bible 21, Římanům 8,13
Pokud někdo žije v tomto stavu, měl by činit pokání, protože jde o hřích. Je důležité otevřít své srdce Bohu, přiznat si vnitřní rozdělenost a upřímně toužit po změně. Pokání a obrácení k Bohu jsou klíčové pro uzdravení tohoto vnitřního konfliktu a obnovu skutečné víry.
Amen.