Touha po slávě, obdivu a uznání může být pro křesťana vážným duchovním problémem. Ani popularita, počet sledujících, lajků nebo veřejné uznání nesmějí nahradit Krista. Bible varuje před lidskou slávou a ukazuje, že člověk může navenek působit duchovně, a přitom hledat především vlastní uznání.
Touha po lidské slávě odhaluje prázdné srdce
Ve světě je touha po slávě a obdivu zcela běžná. Zpěváci, herci, influenceři a další veřejně známé osobnosti často budují svou kariéru na pozornosti lidí, popularitě a veřejném uznání. Potřebují být viděni, slyšeni a obdivováni.
Touha po slávě, obdivu a uznání často odhaluje, že člověk hledá něco, co mu uvnitř chybí. Chce být viděn, slyšen, obdivován a oceňován. Potřebuje, aby mu druzí neustále potvrzovali jeho hodnotu. Čím větší je však vnitřní prázdnota, tím větší může být potřeba lidského uznání.
Člověk může usilovat o popularitu, moc, úspěch, veřejnou pozornost nebo obdiv druhých a přitom si namlouvat, že je to pouze přirozená touha po ocenění. Jenže Bible varuje, že za takovou touhou může stát něco mnohem hlubšího – láska k lidské slávě místo lásky ke slávě Boží.
Ježíš před tímto nebezpečím přímo varoval:
„Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“
ČEP, Matouš 6,1
Člověk může pomáhat, sloužit, mluvit o Bohu nebo vystupovat jako duchovní člověk, ale pokud je jeho skutečným cílem obdiv lidí, nehledá Boží slávu, ale vlastní slávu.
Ježíš také řekl o některých lidech:
„Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží.“
ČSP, Jan 12,43
Lidská sláva a Boží sláva stojí přímo proti sobě. Touha po vlastní slávě je projevem tělesnosti – pyšná mysl a tělo chtějí být viděny, chváleny a vyvyšovány. Člověk nemůže stavět do středu svého života vlastní ego, emoce, touhu po obdivu a uznání lidí a zároveň tvrdit, že středem jeho života je Kristus. Takové jednání je pokrytecké – ústy oslavuje Krista, ale ve skutečnosti hledá vlastní slávu.
Samotná radost z povzbuzení nebo ocenění ještě není hříchem
Člověk přirozeně potřebuje vztahy, přijetí a povzbuzení. Je normální, že nás potěší, když nás někdo pochválí nebo ocení naši práci. Problém nastává ve chvíli, kdy se lidské uznání stane zdrojem naší identity. Člověk pak začíná stavět modlu ze sebe sama. Už mu nestačí Bůh, ale potřebuje, aby ho viděli lidé. Potřebuje být chválen a obdivován. Potřebuje pozornost a uznání, aby si dokazoval vlastní hodnotu. Pak už nežije před Bohem, ale před lidským publikem.
Pravý křesťan však nemá hledat svou hodnotu v lidské slávě. Nemá ze sebe dělat modlu, před kterou se klaní on i ostatní. Jeho hodnota nestojí na potlesku lidí, ale na Kristu.
Nelze sloužit Kristu a hledat slávu lidí
Pavel napsal:
„Chci si teď naklonit lidi, nebo Boha? Copak mi jde o lidskou přízeň? Kdybych se ještě snažil zalíbit lidem, nebyl bych Kristův služebník!“
Bible 21, Galatským 1,10
Chtít se neustále zalíbit lidem a získávat jejich obdiv je neslučitelné s životem křesťana. Křesťan není povolán k tomu, aby budoval vlastní slávu, ale aby oslavoval Krista. Pravý křesťan nemá v srdci prázdné místo, které se snaží zaplnit slávou, popularitou nebo obdivem lidí. Má Krista. A právě v tom je zásadní rozdíl.
Člověk, který nežije s Bohem, může hledat pocit vlastní hodnoty v penězích, úspěchu, popularitě, moci, obdivu nebo veřejné pozornosti. Neustále potřebuje něco získávat, aby se cítil důležitý a hodnotný. Jenže lidská sláva člověka nikdy skutečně nenaplní. Potřebuje stále další pochvalu, další pozornost a další uznání.
Dnes tě lidé obdivují – zítra na tebe zapomenou. Dnes tě chválí – zítra tě kritizují. Dnes jsi na vrcholu – zítra tě někdo jiný nahradí. Lidská sláva je pomíjivá. Kristus není.
Proto je nebezpečné, když křesťan začne svou hodnotu měřit podle počtu lidí, kteří ho sledují, chválí, obdivují nebo poslouchají. Počet sledujících, veřejná známost ani úspěch ve službě nejsou důkazem duchovní hodnoty člověka, a už vůbec nejsou důkazem pravosti jeho učení.
Ježíš naopak varoval:
„Tehdy mnozí odpadnou a budou se vzájemně zrazovat a nenávidět ¹¹a povstane mnoho falešných proroků a svedou mnohé.“
Bible 21, Matouš 24,11
Člověk může být mezi lidmi velmi známý a přitom být Bohu vzdálený. Může být veřejně chválen a přitom duchovně prázdný. Může mít tisíce následovníků a přesto následovat falešného krista.
Jan Křtitel řekl:
„růst musí on, já však se zmenšovat.“
Pavlíkův studijní překlad, Jan 3,30
To je pravý opak touhy po vlastní slávě. Nejde o to, aby lidé více obdivovali nás. Jde o to, aby více viděli Krista.
Pokud člověk skutečně patří Kristu, jeho hodnota nestojí na lidském potlesku, obdivu ani uznání, ale na pokoře a vyvyšování Ježíše Krista. Člověk, který Kristu nepatří, naopak přirozeně touží po vlastní slávě, miluje obdiv lidí a opájí se pocitem, když je chválen, vyvyšován a stavěn do středu pozornosti.
Křesťané na sociálních sítích
Sociální sítě mohou odhalit mnoho. Někteří křesťané zveřejňují biblické verše, modlitby, svědectví nebo fotografie ze své „duchovní“ služby, ale zároveň potřebují být neustále viděni a oceňováni. Čím větší pozornost získávají, tím více jí chtějí. Když jejich příspěvek nemá dost lajků, jsou zklamaní; když někdo jiný získává větší pozornost, přichází závist. Pak už nejde jen o sdílení víry, ale o nebezpečnou touhu po vlastní slávě.
Je možné mluvit o Kristu a přitom ve skutečnosti propagovat sebe. Je možné mít křesťanský profil a přitom mít srdce zaměřené na sebe. Je možné používat Ježíšovo jméno jako prostředek k budování vlastní slávy. Takové jednání je před Bohem odporným pokrytectvím.
Touha po slávě, pozornosti a obdivu může být spojena s histriónskými projevy
U některých lidí, zejména u těch, kteří mají sklony k extrémnímu vystupování, se může silná touha po pozornosti projevovat přehnanou teatrálností, dramatizováním a vytvářením obrazu vlastní výjimečnosti. Potřebují být viděni, slyšeni a obdivováni. Snaží se strhnout pozornost na sebe, silně působit na emoce druhých a někdy k tomu využívají i manipulaci. Jejich vystupování pak není vedeno pokorou, ale potřebou být středem pozornosti a získat nad druhými vliv.
Ukázkovým příkladem takového jednání byl německý evangelista působící misijně na africkém kontinentu, který mimořádně zbohatl díky své kazatelské činnosti (evangelium prosperity). Jeho veřejné vystupování bylo v jednom videu přirovnáváno k projevům nacistického diktátora Adolfa Hitlera. Pokud jde o způsob vystupování, teatrálnost, práci s emocemi a strhávání davu, rozdíl mezi nimi byl jen malý. Právě zde je potřeba připomenout Ježíšova slova: „Poznáte je po jejich ovoci.“ (Matouš 7,16).
Touha po slávě může být znakem neobráceného srdce a falešné víry
Touha po vlastní slávě, obdivu a uznání může odhalovat neobrácené srdce a falešnou víru. Člověk může působivě, emotivně a přesvědčivě mluvit o Ježíši, sloužit, kázat, pořádat velké evangelizace nebo dělat působivé duchovní věci, a přesto nemusí skutečně patřit Kristu. Vnější náboženská aktivita sama o sobě není důkazem nového narození. Člověk může být velmi aktivní ve službě a přitom ve skutečnosti budovat především vlastní jméno, vlastní slávu a vlastní postavení.
Ježíš před takovým sebeklamem velmi vážně varoval:
„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim jasně řeknu: „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy zločinci!“
Bible 21, Matouš 7,21-23
Tito lidé dokonce poukazovali na své „duchovní úspěchy“. Mluvili o tom, co všechno udělali v Ježíšově jménu. Přesto jim Ježíš řekl: „Nikdy jsem vás neznal.“ To znamená, že šlo o neobrácené lidi a jejich zázraky byly falešné.
To je děsivé varování pro každého, kdo si zakládá na vlastní duchovní důležitosti, popularitě a obdivu lidí. Nestačí používat Ježíšovo jméno. Nestačí působit duchovně. Nestačí mít následovníky. Rozhodující je, zda člověk skutečně patří Kristu a koná vůli Boha.
Závěr
Nejde o to, kolik lidí tě zná, kolik jich tě sleduje, kolik dostaneš lajků nebo kolik lidí tě obdivuje. Jde o to, komu patří sláva, kterou hledáš. Pokud člověk neustále potřebuje pozornost, uznání, chválu a obdiv druhých, pokud se opájí příjemnými pocity z vlastní důležitosti a potřebuje být neustále viděn a vyzdvihován, měl by se nad sebou velmi vážně zamyslet nad tím, komu vlastně slouží.
Křesťan nemá budovat vlastní jméno, ale má zvěstovat jméno Kristovo. Nemá usilovat o to, aby lidé obdivovali jeho, ale aby skrze jeho život poznávali Ježíše. Nejde o to, aby rostla naše sláva. Jde o to, aby rostl Kristus.
Člověk může získat slávu celého světa a přitom ztratit svou duši. Může mít tisíce následovníků a přitom sám nenásledovat Krista. Může být oslavován lidmi a přitom být před Bohem neznámý. To je drsný, ale biblický konstatování.
Křesťan nemá hledat vlastní slávu. Nemá vyvyšovat sebe. Nemá být středem. Má dát Krista na první místo!
Amen.