Adventismus a římský katolicismus se na první pohled liší svým učením, tradicemi i náboženskými autoritami. Přesto mají společné duchovní problémy, zejména tam, kde lidské nauky, náboženské autority a nebiblické praktiky nahrazují autoritu Božího slova. V tomto článku se zaměříme na jejich rozdíly, společné znaky a především na to, zda jejich učení skutečně odpovídá evangeliu Ježíše Krista.
Adventismus a římský katolicismus slouží ďáblu
Adventismus a římský katolicismus se na první pohled mohou jevit jako dvě zcela odlišná náboženská uskupení. Liší se svou historií, organizací, bohoslužebnou praxí i řadou věroučných důrazů. Církev adventistů sedmého dne zdůrazňuje sobotu, prorocké výklady, učení o nebeské svatyni, učení o stravovacím systému a autoritu spisů Ellen White. Římsko-katolická církev naproti tomu staví na papežském úřadu, církevní tradici, mariánské úctě, svátostech a nauce o očistci.
Ve výsledku jsou si však totožní v tom nejzásadnějším – navzdory svému křesťanskému označení neslouží skutečnému Bohu, ale svými nebiblickými naukami a duchovními praktikami slouží bohu falešnému – ďáblu.
„Každý, kdo nezůstává v Kristově učení, ale opouští je, ztrácí Boha. Kdo zůstává v jeho učení, ten má Otce i Syna.“
Bible 21, 2. Jan 1,9
Dvě rozdílná náboženství, stejný duchovní základ
Pojďme se podívat na dvě rozdílná náboženství, která mají stejný duchovní problém:
1. Církev adventistů sedmého dne i Římsko-katolická církev jsou státem uznané církve. Už tato skutečnost sama o sobě zavání ďáblem. Svět tyto organizace uznává, podporuje a financuje, například prostřednictvím platů duchovních či dalších příspěvků. Tím vzniká úzké propojení církví se světským systémem. Náboženství se tak stává nejen součástí světského systému, ale také obchodním projektem, který využívá náboženskou autoritu, institucionální postavení a důvěru věřících k udržování vlastní organizace a jejích ekonomických zájmů. Takové církve pak přijímají světské podmínky, přizpůsobují se společnosti a hledají její uznání, finanční výhody a další výhody plynoucí ze státní podpory.
Doporučený článek k prostudování: Falešná církev nepatří Kristu, ale je součástí světa a jeho systému
2. Adventisté sedmého dne se ve svém učení výrazně opírají o spisy Ellen White, zatímco Římsko-katolická církev uznává autoritu papeže. Obě náboženské organizace tak mají společné to, že vedle Bible přikládají významnou autoritu také dalším osobám a jejich výkladům. Ellen White je v adventistickém prostředí považována za mimořádnou prorockou autoritu a její spisy mají významné postavení, zatímco papež stojí v čele Římsko-katolické církve a jeho úřad je považován za trvalý, přičemž jeho postavení nelze jednoduše zrušit rozhodnutím běžných věřících. V obou případech tak vzniká silná náboženská autorita, která ovlivňuje přesvědčení a duchovní život křesťanů.
3. Obě církve mají propracovanou organizační strukturu a hierarchické vedení. Římsko-katolická církev má papeže, kardinály, biskupy a kněze, zatímco Církev adventistů sedmého dne má generální konferenci, jednotlivé divize, unie, sdružení a místní sbory. V obou případech jde o rozsáhlé náboženské organizace s vlastní správou, vedením, pravidly a institucionální autoritou. Věřící jsou tak součástí systému, ve kterém se rozhodování a duchovní vedení soustřeďují do organizačních struktur, nikoli pouze do osobního vztahu člověka s Ježíšem Kristem.
4. Obě církve kladou důraz na vlastní nauku, tradici a výklad Bible. Římsko-katolická církev se opírá o církevní tradici, katechismus, učitelský úřad církve a autoritu papeže. Adventisté vedle Bible přikládají významné postavení také spisům Ellen White, které ovlivňují jejich teologii a výklad mnoha biblických témat včetně stravovacího systému. V obou případech proto vyvstává otázka, zda lidské autority a náboženské tradice nepřebírají místo, které má podle biblického učení náležet samotnému Božímu slovu.
Doporučený článek k prostudování: Adventistická strava a zdravý životní styl: Co říká Bible?
5. Obě církve vyžadují od svých členů dodržování vlastního učení, náboženských pravidel a církevních předpisů. Římsko-katolická církev má propracovaný systém církevních zákonů, katechismus a závazná věroučná stanoviska. Adventisté mají vlastní církevní řád, věroučné zásady a pravidla, která upravují život členů i fungování místních sborů. V obou případech tak vzniká silná institucionální autorita, která určuje, čemu mají členové věřit a jak se mají chovat. Zásadním problémem však je, že jejich učení a některá náboženská pravidla jsou v rozporu s Biblí. Člověk by proto neměl slepě přijímat církevní předpisy a lidské tradice, ale měl by všechno důsledně zkoumat podle Božího slova. Rozhodující autoritou pro křesťana totiž nemá být církevní instituce, ale Bůh a Jeho slovo.
6. Obě církve mají rozsáhlý majetek a vlastní finanční zázemí. Římsko-katolická církev i Církev adventistů sedmého dne disponují modlitebnami, budovami, pozemky a dalším majetkem. Finanční prostředky získávají prostřednictvím darů věřících, příspěvků, hospodářské činnosti a dalších zdrojů. V českém prostředí je navíc třeba zmínit také církevní restituce a majetkové nároky. Obě církve patří mezi církve, kterým byl v rámci majetkového vypořádání se státem přiznán finanční příspěvek a náhrada za nevydaný majetek. Náboženské organizace tak vedle duchovní činnosti provozují také rozsáhlé ekonomické a administrativní struktury, které vyžadují financování, správu a údržbu. Vyvstává proto otázka, nakolik se jejich fungování soustředí na službu Bohu a lidem a nakolik také na udržování vlastního institucionálního a ekonomického zázemí.
7. Obě církve mají vlastní náboženské instituce, školy a další organizace. Jejich činnost se neomezuje pouze na bohoslužby a duchovní vedení věřících. Provozují nebo podporují vzdělávací, charitativní, zdravotnické a další instituce, které vyžadují značné finanční prostředky, zaměstnance a administrativní zázemí. Náboženská organizace se tak postupně stává rozsáhlým institucionálním systémem, který musí udržovat své provozy, financování a organizační struktury. Je proto namístě zkoumat, zda se v takovém prostředí nestává udržování samotné organizace důležitějším než věrnost Ježíši Kristu a Božímu slovu.
8. Obě církve vytvářejí silnou náboženskou identitu a pocit výlučné příslušnosti k vlastní organizaci. Adventisté i římští katolíci jsou vedeni k tomu, aby se ztotožňovali s učením, tradicemi, pravidly a stanovisky své církve. Obě náboženská uskupení se přitom považují za nositele pravého učení a své vlastní církevní společenství chápou jako to pravé. U adventistů hraje významnou roli příslušnost k denominaci a její specifické věroučné důrazy, zatímco u římských katolíků je zásadní příslušnost k Římsko-katolické církvi a uznávání její autority.
Kde je však v tomto všem místo pro vedení Duchem Svatým? Křesťan nemá slepě následovat náboženskou instituci, její vedení a lidská ustanovení, ale především Ježíše Krista a nechat se vést Duchem Svatým. Právě Duch Svatý vede člověka k pravdě a pomáhá mu rozpoznávat, co je v souladu s Božím slovem a co je pouze lidským učením a náboženskou tradicí. Nebezpečí nastává tehdy, když člověk zamění poslušnost církevní organizaci za poslušnost Bohu a věrnost instituci za věrnost Ježíši Kristu.
9. Obě církve mají vlastní systém získávání a udržování členů. Noví věřící procházejí náboženskou přípravou a následně vstupují do církevního společenství prostřednictvím vodního křtu či dalších náboženských úkonů. Členství je spojeno s určitou mírou závazků, očekávání a respektování pravidel dané organizace. Církve tak nejen předávají své náboženské učení, ale také vychovávají nové generace členů, které zajišťují pokračování jejich činnosti. Je však důležité rozlišovat mezi skutečným obrácením k Ježíši Kristu a pouhým začleněním člověka do náboženské instituce. Členství v církevní organizaci samo o sobě není důkazem spasení ani osobního vztahu s Kristem.
10. Oba systémy mají společné ještě něco zásadního: jejich oficiální věrouka obsahuje nebiblické a závadné nauky. Římsko-katolická církev například učí o očistci, mariánských dogmatech, papežské neomylnosti a dalších naukách, které nemají oporu v Bibli. Adventisté sedmého dne zase zastávají specifická učení o sobotě, nebeské svatyni, vyšetřujícím soudu a prorockém poslání Ellen White. Přestože se jejich konkrétní nauky liší, společným problémem je přijímání učení, která je nutné poměřovat Božím slovem. Rozhodujícím měřítkem pravdy nemá být autorita církevní organizace, papeže ani Ellen White, ale samotná Bible!
Opusťte falešné církve!
Je třeba vystoupit z falešných církví, protože odvádějí člověka od Ježíše Krista a vedou ho na cestu k ďáblu. Taková společenství jsou skutečnými doupaty démonů – démoni zde mají velké slovo. Babylon, o kterém čteme v knize Zjevení, nelze zúžit pouze na Římsko-katolickou církev ani na jedinou konkrétní náboženskou organizaci. Představuje širší systém duchovního podvodu, náboženské nevěry a světské vzpoury proti Bohu.
„Padla, padla ta veliká říše Babylon a stala se příbytkem démonů, doupětem všech nečistých duchů, doupětem všech nečistých ptáků, doupětem všech nečistých a ohavných šelem!
Z vína jejího vášnivého smilstva totiž pily všechny národy, králové země s ní smilnili
a kupci země zbohatli z mohutnosti jejího hýření.“
Tehdy jsem uslyšel jiný hlas z nebe:
„Vyjděte z ní, můj lide, abyste unikli jejím hříchům, abyste nedostali z jejích ran!“
Bible 21, Zjevení 18,2-4
Proto je nutné zkoumat každé učení podle Božího slova a nekompromisně odmítnout vše, co odporuje Bibli. Boží výzva „Vyjděte z ní, můj lide“ není pouhým doporučením, ale vážným varováním před Božím soudem! Kdo vědomě setrvává v takového systému, odmítá Boží varování a nechce se od něj oddělit, vystavuje se nebezpečí, že ponese následky své neposlušnosti a zakusí Boží soud.
Kdo chce skutečně následovat Ježíše Krista, musí mít odvahu bez váhání odmítnout falešné učení a zůstat věrný Kristu.
Modleme se za ty, kteří jsou oklamáni falešnými náboženstvími
Za všechny lidi, kteří jsou oklamáni falešným učením a náboženskými organizacemi, které se vydávají za křesťanské, je třeba se modlit. A to nejen za adventisty a římské katolíky, ale také za svědky jehovovy, příslušníky pseudokřesťanských směrů, jako je Hnutí Víry, a za všechny další, kteří jsou vedeni démonickými duchy, kteří ve skutečnosti stojí za každým falešným učením. Prosme Boha, aby poznali skutečného Ježíše Krista, rozpoznali svůj duchovní omyl, činili pokání, odmítli nebiblické učení a měli odvahu opustit falešné církve, které je odvádějí od pravého Boha.
Nestačí pouze poznat pravdu, je třeba podle ní také jednat, činit pokání a odvrátit se od všeho, co je v rozporu s Božím slovem. Naším cílem nemá být odsuzování oklamaných lidí, ale jejich záchrana, vysvobození z duchovního bludu, skutečné pokání a přivedení k živé víře v Ježíše Krista.
„…budu-li se však omeškávat, abys věděl, jak je záhodno chovat se v Božím domě, jímž je shromáždění živého Boha, sloup a základna pravdy.“
Pavlíkův studijní překlad, 1. Timoteus 3, 15
Amen.